Než jsem odjel na Zéland, nevěděl jsem o životě nic: rozhovor s coworkerem Ondrou

Ondru v našem coworku potkáváme už pár let. Přečtěte si, jak se stalo, že je marketérem, proč ho cesta po Novém Zélandu tak změnila a jak se mu daří menežovat lidi na dálku. Příjemné čtení.

Ondro, představ se nám, co děláš, čemu se věnuješ?

Jsem freelance marketér a pracovně se věnuju především naší firmě Patizon, která tady v česku vyrábí péřové spacáky a bundy. A pak firmě Peak Design, to je můj lovebrand spojený hodně s fotografií… Kdybych vynechal sport, tak je fotka můj koníček číslo jedna.

V předchozích firmách si ze mě dělali srandu: „Váca si zase hraje s nějakejma obrázkama“. To je samozřejmě strašně hezká představa, že marketéři dělají jen tu kreativní práci. U mě už bohužel rozhodně není majoritou, já teď spíš menežuju, rozhoduju a komunikuju. Ale na každé práci něco miluješ, a něco už moc ne.

A jak ses k tomu marketingu dostal?

To je super otázka. Omylem. Brigádničil jsem v úplně první prodejně Hanibalu, a když mě vyhodili z VŠE, tak jsem za klukama přišel, že bych potřeboval práci. A oni mi pomohli.

Vyřizoval jsem internetové objednávky, potom jsem nějakou dobu cestoval a k tomu dálkově studoval, a když jsem se z cest vrátil, začal jsem v Hanibalu pomáhat s marketingem. Asi se projevil nějaký můj talent, pomalu jsem začínal mít větší zodpovědnost, v marketingu jsem se vzdělával a celkem přirozeně mi to šlo. Taky jsem tam objevil právě tu lásku k fotografii, byť základ už jsem měl od táty, který hodně fotil. 

Naučil jsem se tam fungovat tak, jak funguju teď, a pracoval jsem už hodně sám na sebe – co jsem si vymyslel, musel jsem i zrealizovat a vypustit ven. Později se k tomu přidali další lidi, kteří mi to samozřejmě hrozně ulehčili. Protože dělat všechno sám – to vlastně v ničem nevynikneš, všechno musíš dělat trochu nadprůměrně.

Jak říká Philipp Roden, zakladatel Lipo.ink, vlk samotář nefunguje.

Já věřím, že do určité míry ano, ale zase – teď sedíme v Lipo.ink v Liberci a Patizon má kancl v Ostravě, Peak Design sídlí v Praze a ta úzká interakce prostě chybí. Když děláš marketing, potřebuješ nasávat emoce z toho, co se děje. Třeba i ve skladu, když dorazí nové produkty. A to je náročné, informace prostě plynou pomaleji, když člověk pracuje remote.

To byla má další otázka – jak se ti tedy menežuje na dálku? 

Většinou jsem měl štěstí na lidi. Já neumím lidi řídit, já potřebuju spolupracovat. Nepotřebuju podřízené, ale tým, který dokážu namotivovat, vyložím na stůl kreativní nápady, dokážu mu vysvětlit, kam chceme dojít, a je mi jedno, jak tam dojdeme. A s lidmi, kteří jsou iniciativní a chtějí tu práci dělat, dokážu pracovat i na dálku. 

Samozřejmě je lepší je mít vedle sebe, ale když to nejde, tak to nejde. Kvůli tomu se do Ostravy stěhovat nebudu.

Ty jsi říkal, že jsi nějakou dobu cestoval.

Já jsem vždycky trochu cestoval, už od mala jsme s rodinou někde čundrovali. Ale tohle konkrétní cestování, to jsem na rok odletěl s tehdejší přítelkyní na Nový Zéland a zpátky jsme to vzali přes Kanadu a Aljašku. Nebojím se říct, že to byl life changing trip, tam jsem odlétal ještě jako studentík, bylo mi asi 22. Měl jsem pocit, že o životě nevím nic. Při cestování člověk zakusí obrovskou svobodu, se kterou přichází i obrovská zodpovědnost. Přijdou náročné situace, nejbližší pomoc je asi 18 000 kilometrů daleko, ty jsi tam sám za sebe a prostě to musíš vyřešit. To člověka změní.

A na Zélandu jsi pracoval jako… 

Pracovali jsme třeba na vinici. Tam jsme dokonce vyprovokovali stávku, protože nás špatně platili. Pak jsme taky sbírali borůvky, jablka, balili jsme kiwi do beden, zkrátka sezónní práce. Měli jsme štěstí třeba na pána, který zaměstnával jen Čechy a navíc měl organickou jablečnou produkci, takže nás i dobře platil. Dokázali jsme si takhle našetřit na cestování po Zélandu i Kanadě a Aljašce. Tam jsme vlastně tři měsíce stopovali, až na pár výjimek, ale záměrně jsme takhle šetřili. Člověk se strašně nažere těch zážitků. Pak samozřejmě zaplatí 100 dolarů za vyjížďku parníkem k ledovcům, aby viděl velryby. Boží, no. 

Ty jsi z Prahy. Tam jsi pracoval asi přímo z kanceláří, žádný coworking.

Jsem Pražák, ale v Liberci žiju 10 let. Naplavenina, ale možná jsem do toho libereckého podhoubí už vrostl. V Praze jsem pracoval z kanceláří, a když jsem se přestěhoval do Liberce, chvíli jsem ještě do Prahy dojížděl, nebo pracoval z domu. To ještě šlo, s jedním dítětem, pak přišly děti dvě a já přestal jezdit do Prahy, takže práce z domu začala být brutálně náročná. Přemýšlel jsem, že bych si někde pronajal místnost k práci, ale v tu chvíli mi moje kamarádka ukázala cowork v Lipo.ink. Chvíli jsem po tom pokukoval, a pak jsem si řekl: na co vlastně čekám, vždyť to vlastně ani není drahé. Je tu obrovský klid a samozřejmě mnohem méně distrakcí, než doma (narvaná lednička, třeba). Teď využívám tarif Flexi Lite – osm dní v měsíci – to se hezky kombinuje s občasnou prací z domu. A párkrát za měsíc jezdím do té Ostravy a Prahy.

Je to super dostupné, Liberec je malý, ráno vezmu děti do školy a za deset minut jsem tady. Chvíli mi trvalo navázat nějaké kontakty, chtěl jsem být hrozně efektivní. Až později jsem se začal víc kamarádit, a jsem za to rád. Asi až po třech měsících, co už jsem nejezdil pravidelně do Prahy, mi totiž došlo, jak jsem strašně asociální.

Takže tu můžeš mít klid a zároveň pokecat s kamarády.

No jasně. A je tady všechno, co člověk potřebuje. Dobré kafe, čaj, ty budky na telefonování. A mám pocit, že všichni, kdo tu sedí, zvládají dobře fungovat v open space a nikoho nevyrušují. Je to tady boží, jsem za to rád. 

Ondro, díky za rozhovor. Jsme rádi, že tě tu máme. Ať se ti dál v libereckém podhoubí daří.

27.08.2025